Desáté setkání Protivínského vlastivědného klubu

Desáté setkání Protivínského vlastivědného klubu

Ve čtvrtek 10. března 2016 jsme se setkali s paní Jaroslavou Pixovou, putimskou rodačkou a patriotkou, kronikářkou, autorkou místopisné literatury i nakladatelkou. Z jejích mnohých knih jsme si vybrali pro besedu tu s názvem „Tam, kde zpívala řeka aneb Čarovná léta kolem Smetiprachu“.

Maminka Jaroslavy Pixová paní Anna Píchová, rozená Holubová, bydlela v Kavkovně, vzdálené od Písku asi 6 km po proudu řeky Otavy. Kavkovna byla samota na stráni, ale v té době tam byl rušný život. V okolí se nacházelo 5 mlýnů, 2 přívozy, jezdili tam rekreanti, chataři, sokolové, vodáci i herci. Podél řeky bylo plno rybářů, výletníci chodili z Písku až k nejvzdálenějšímu mlýnu Smetiprachu ( dnes Sedláčkova stezka ).

Osudy zaniklých mlýnů se autorka snaží ve své knize přiblížit. Vychází ze záznamů v archivech, kronikách i ze vzpomínek pamětníků. Život na mlýnech nebyl jednoduchý, mlynáři se starali i o jezy, které byly za povodní nebo „dřenic“ poškozené od ledů. Po zemřelých se nemohl nosit smutek moc dlouho, protože bylo třeba brzy nového hospodáře nebo hospodyně. Rodilo se mnoho dětí, které brzy po narození zemřely. Hospodáře zatěžovaly i sjednané výměnky, což si dnes neumíme ani představit. Mlynáři se za staletí na mlýnech samozřejmě měnili, ale přece po některých dostal mlýn jméno.

Caisův mlýn patřil ke schwarzenbergskému panství, v 18. století je na mapách jako Schimanovský, naposledy se mu říkalo Caisův. Paní Caisová pekla dobré buchty, prodávala limonádu a sušenky vodákům. Neměli už moc mletí, mlýn se nerenovoval, zaměřili se na zemědělství.

Herinkův mlýn existoval již od roku 1672, v novější době pronajímali pokoje, jezdila tam herečka Blanka Bohdanová.

Topinkův mlýn je zmiňován už v roce 1572, založila ho vrchnost, patřily k němu polnosti a lesy. Na konci 1. světové války už měl elektřinu, mlelo se ještě v roce 1959, mlynář byl zaměstnancem Jihočeských mlýnů. Byl zbourán před napuštěním Orlické přehrady, ale v devadesátých letech minulého století byla na jeho místě postavena štíhlá budova malé vodní elektrárny.

Tlučkův mlýn je v darovací listině již v roce 1405, býval u něj přívoz a pila. Poslední převoznicí byla známá postava Vrbová, která převážela ještě ve svých 84 letech.

Zbožný mlynář Kubrychta vystavěl ve skále nad mlýnem kapli Panně Marii Lurdské, která byla vysvěcena 1. května 1871. Obyvatelé Borečnice ji v roce 2012 obnovili.

V roce 1951 byl mlýn znárodněn, v roce 1954 přišla povodeň, voda vystoupala až do 1. poschodí a poničený mlýn byl potom uzavřen.

Smetiprach je znám už od roku 1405. Jako mnoho ostatních mlýnů ničila ho voda, ledová tříšť i oheň. Majitelé se střídali, své jméno získal mlýn zřejmě po mlynáři, který je zde uveden roku 1680. Posledním majitelem byl Josef Filip, který ho získal v roce 1928 v dražbě. Přistavěl restauraci, vybudoval pekárnu, chléb rozvážel po okolí. Na letní byt sem jezdilo mnoho slavných českých herců, pořádaly se zábavy. V roce 1929 zde postavil první chatu malíř Gottlieb, šéf výpravy Národního divadla.

Před napuštěním Orlické přehrady v roce 1960 byly mlýny zbořeny. Kavkovna na kopci zůstala, noví majitelé ji obývají celoročně.

Jaroslava Pixová se nám na závěr zábavné i poučné besedy svěřila se svými vydavatelskými plány do budoucna. Při svých pátráních v minulosti získává mnoho inspirace i materiálu, můžeme se tedy těšit na další knihy.                           

Za Protivínský vlastivědný klub, Helena Mašindová